Franceska píše

Moje první výstava

To mě jednou brzo ráno vzbudila malá panička, že jedeme do Budějovic na výstavu. ,,Jupíí, pojedu na výstavu, konečně na svojí první opravdovou výstavu!" A rovnou mezinárodní. Šly jsme 3 km pěšky na autobus, takže jsem se stačila pořádně vyběhat před půlhodinovou jízdou. Na cestu si moc nepamatuju, protože jsem ji celou prospala. Přijely jsme na nádraží, bylo to pro mě úplně něco nového (ono to nádraží taky nové bylo). Představte si, že tam autobusy jezdí na střechu, a když chcete sejít dolu, tak musíte projít velikánskou budovou plnou obchodů. Ale to nejhorší mě teprve čekalo - jezdící schody! Možná Vám to přijde legrační, ale když Vám ubíhaj schody pod tlapkama, tak to moc legrační neni. Najednou mě panička strčila a už jsme jely, no nakonec to nebylo tak strašný. Vyšly jsme tedy ven a čekaly na trolejbus, který nás odvez na výstaviště, a ejhle, další problém. Pan řidič chtěl, ať si vezmu košík, trochu mě to zamrzelo, že asi vypadám vážně zle, když po mně v 7 měsících chtějí košík, ale co se dá dělat. Po cestě přistoupila jedna slečna s entlebušským salašnickým psem, to se paničce rozvítily oči, protože věděla, že ty určitě taky jedou na výstavu. No musim říct, že se teda panička bála víc než já, protože jela na výstavu poprvé a narozdíl ode mě nemá vystavování v genech. Když jsme vystoupily z trolejbusu, tak se panička skamarádila s tou slečnou, a ta nás provedla celým výstavištěm až ke kanceláři, kde jsme si vyzvedly desky s číslem. Když jsme přišly k našemu kruhu, tak už tam bylo plno berňáků. Potkaly jsme tam i mýho brášku Flippíka. Chvíli jsme se s paničkou koukaly, abychom věděly, co a jak, pak mě panička učesala a šly jsme na to. V kategorii dorostu jsme byly jenom tři fenečky a já byla nejmladší. Když nás seřadili, tak jsem si stoupla do výstavního postoje, který jsme už před s paničkou trénovaly, pak jsme běhaly dokola jak ňáký cirkusový poníci (to mě teda fakt neba, nechápu, proč nemůžeme žužlat vodítko, skákat do vzduchu a otáčet se na diváky). Když jsme doběhaly, tak jsme čekaly, až přijdeme na řadu, to jsem pak na pana rozhodčího vyplázla jazyk a vycenila zuby, aby mi je moh spočítat s zkontrolovat, pak jsem zase stála a pan rozhodčí říkal ňáký nesmysly jako že potřebuju silnější hlavu a ocas pro lepší pohyb. Pak řek, že jsem třetí, že ještě potřebuju vyrůst. Pak jsme ještě chvíli koukaly na ostatní a jely domu.

Moje první Vánoce

Tak jako každý normální štěně jsem se už od začátku prosince těšila na Vánoce. Nejlepší bylo, když velká panička pekla cukroví, to Vám to tak krásně vonělo. Těšila jsem se tak moc, že mi ani nevadilo, když mě malá panička na Štěrej den vykoupala, abych byla večer krásná a psí Ježíšek mi dal hodně dárků. Večer jsem dostala místo obojku velikánskou červenou mašli a jako jediný zvíře jsem byla přizvána k večeři (dostala jsem buřta, ale pssst). Konečně nastal okamžik, kdy přilítnul Ježíšek s dárkama. Jeden balíček byl i pro mě! Rychle jsem začala rozbalovat! Hezky chytnout do tlapek a zubama servávat papír (fotka ve fotogalerii). A víte, co jsem dostala? Obrovskou žvejkací kost! To byla panečku dobrota ;)

Můj první výlet na Kleť

Jednoho podzimního dne, kdy venku svítilo sluníčko a nebe bylo bez mráčku, se paničky rozhodly, že půjdou na výlet. Jenže jak to udělat, abych si neuťapkala nožičky a nemusela zůstat sama doma? Malá panička dostala nápad, že mě vezme do baťohu :) Přinesla teda velkej baťoh (už jsem byla velká psice, měla jsem 10kg), připravila mi granulky a vodičku na cestu a vyrazily jsme. Chvíli jsem běhala po svejch a když jsem začala bejt unavená, tak mě panička šoupla do baťohu a šlo se dál.  Lidi si mě pletli s medvídkem a já byla spokojená, že mě nebudou bolet nožičky a všechno vidim. Jenže ten výšlap mě strašně unavil (je to fakt makačka dávat celou dobu pozor na cestu, aby panička šla správně), že jsem cestou dolu usla.  

Jak to všechno začalo?

Narodila jsem se 2.září 2006 v chovatelské stanici Chlupaté štěstí ve vesničce Sedlo nedaleko Jindřichova Hradce

Poprvé jsem uviděla svoji novou paničku, když mi byly 4 týdny. Byla to láska na první pohled. Pořád jsem paničku olizovala a mazlila se s ní. Jenže panička hledala berňáčka podobného jejímu předchozímu berňáčkovi, který 19. září 2006 zemřel na otravu ethylenglykolem (součást nemrznoucí směsi) , tak si vybrala jednu z mých sestřiček Funnygirl.

(sestřička Funnygirl - 4 týdny)

Když ale paničku plno lidí přesvědčovalo, že jsem nejkrásnější a MVDr. Doubek (poradce chovu BSP) mě ohodnotil jako nejlepší z feneček, bylo jasno, 26. října si mě odvezli domů. Měla jsem jako jediná z vrhu při tetování ohodnocení ,,velmi nadějná".